Úvod
Po desetiletích relativní stagnace v pokroku fundamentální fyziky může být čas začít zpochybňovat základní předpoklady, na nichž jsou naše teorie postaveny. Možná jsme přehlédli klíčový aspekt reality, který by mohl sjednotit zdánlivě oddělené oblasti fyziky, jako je kvantová teorie polí, obecná relativita a exotické myšlenky o struktuře vakua. Přestože teorie jako superstruny nebo M-teorie nabízejí elegantní, avšak velmi složité mnohadimenzionální modely, možná existuje jednodušší a hlubší pohled na fungování vesmíru na nejzákladnější úrovni.
Fraktální hierarchie vesmírů a proměnlivost fundamentálních konstant
Tento koncept lze rozšířit na myšlenku fraktálního multivesmíru, kde každá fluktuace může mít mírně odlišné parametry fluktuací které jsou ovlivňovány dynamikou fluktuací napříč všemi měřítky. V našem „rodičovském“ vesmíru je hodnota ℏ téměř neměnná, zatímco v nižších vrstvách by mohla být daleko menší, což by vedlo k méně výrazným kvantovým fluktuacím a rychlejšímu plynutí času a tvorbě menších částicím. Vyšší vrstvy by naopak mohly vykazovat větší kolísání ℏ, což by způsobovalo intenzivnější kvantové jevy a pomalejší plynutí času. V této teorii nezavádíme žádné dodatečné dimenze pouze prostorové a čas. Náš vesmír byl vyprodukován jako masivní fluktuace na extrémních vzdálenostech která vznikla díky motylímu efektu mávnutím křídel jak se drobné fluktuace mezi sebou ovlivňují na extrémních rozměrech.
Kolísání “nulového bodu” energie ve vakuu
Pokud energie vakua kolísá kolem nulového bodu, může dojít k dočasnému přebytku energie v určitém bodě. Tento přebytek se vyrovná vznikem páru částice a antičástice, které mají opačné vlastnosti (např. náboj a hybnost), aby byl zachován zákon zachování energie. Tyto částice se obvykle vzájemně přitahují a při přiblížení se anihilují, čímž vrátí energii zpět do vakua. Tento proces je důsledkem neustálých fluktuací kvantového vakua a je umožněn Heisenbergovým principem neurčitosti.
Emergentní gravitace z kolísajících kvantových měřítek
Pokud přijmeme, že jednotlivé kvantové fluktuace mohou mít nepatrné rozdíly v hodnotě Planckovy konstanty ℏ\hbar, přičemž naše měření zachycuje pouze průměrnou hodnotu přes miliony těchto fluktuací, pohyb částic v takovém prostředí by se výrazně lišil od klasického pohybu. V prostoru, kde se čas plyne různou rychlostí a vzdálenosti mají odlišná měřítka v závislosti na místních hodnotách ℏ\hbar, by částice přirozeně sledovaly “cesty nejmenší rezistence” (podobně jako světlo sleduje dráhu nejkratšího času v optickém médiu s proměnlivým indexem lomu).
Tento jev lze interpretovat jako emergentní gravitaci, kde zakřivení prostoru nevyplývá z přítomnosti hmoty, ale z fluktuací měřítek v prostoru. Oblasti s vyšší variabilitou ℏ\hbar by odpovídaly “hustším” oblastem, ve kterých se pohyb částic zpomaluje, což lze přirovnat k efektu gravitační čočky. Částice by se pohybovaly tak, jako by byly přitahovány k těmto oblastem, což by bylo matematicky podobné zakřivení časoprostoru v obecné relativitě. Tímto způsobem může být gravitace chápána ne jako síla, ale jako důsledek dynamického rozdílu v kvantových měřítkách prostoru a času.
Leave a Reply